O potřebnosti domova pro člověka se mluvilo vždycky, a mám takový pocit, že v posledních letech zejména. A netvrďte mi, že vy jste to nezaregistrovali.
Mluví o tom nejenom jednotliví lidé, kterým je takového domova zapotřebí, ale třeba i všemožní ekonomové a politici. Ti posledně zmínění pak samozřejmě spíše proto, že si lze na tomto tématu vylepšit image a zvýšit prestiž a šanci na volební úspěchy, ale to teď nechme ležet stranou.
Sotva se před několika lety dostala k moci levice, tisknoucí jako o závod peníze a strkající tyto do všeho, bylo kolem tolik zbytečných peněz, že se rozjel i byznys související právě s dostupným bydlením. Objevilo se dotované bydlení, objevily se superlevné a snadno dostupné hypotéky, objevily se řeči o tom, kdo všechno by měl být podpořen, aby žil důstojněji než doposud, aby dosáhl na lepší bydlení.
A jakkoliv už tu se vše vrací aspoň trochu do „normálu“ a bydlení v souladu se zákony trhu zdražuje, nepřestávají naši mocní mluvit o tomtéž. Že se mají „sociálně slabí“ přestěhovávat z pochybných ubytoven do slušných bytů, bez ohledu na to, na kolik to přijde a zda si dotyční mohou vůbec takové bydlení dovolit a udržet, že se mají stavět sociální byty, tu na náklady státu, tu za peníze obcí a tu třeba i za nějaké ty dotace od Evropské unie.
Je to téma více než atraktivní, potenciálně všech lidí se dotýkající. A protože na to celá řada voličů slyší, slibuje se a slibuje. Nenaleznete snad ani jediný volební program, ve kterém by téma dostupného bydlení nehrálo jednu z klíčových rolí.
Je to pochopitelné. Každý by chtěl mít svůj domov, a ten, kdo si ho nemůže navzdory svému snažení (nebo kvůli svému nesnažení) dovolit, prostě nejednou na předvolební populistické sliby slyší.
Zdálo by se tak, že nepotrvá dlouho a všichni se svého bydlení, svého domova dočkají. Jenže to je jenom iluze. Už dnes totiž logicky prosakují zvěsti o tom, že není všechno zlato, co se třpytí, že nejeden slíbený dům či byt není ničím jiným než vzdušným zámkem. Protože to zkrátka a dobře nejde. Není možné, aby ta úzká skupina našinců, schopných se slušně uživit, zaplatila ze svých daní bydlení všem „potřebným“. Zejména těm, kdo se ani trochu nesnaží a spoléhají jenom na to, že se někdo jiný postará.
Prostě jsme měli, máme a budeme mít i nadále dost těch, kteří se na solidní domov nezmohou. Ovšem tak tomu prostě být musí. Nikdo nemůže mít všechno, co si jenom umane, každý se musí sám přičinit, aby měl kde hlavu složit. Kdo chce domov, musí si ho zasloužit. Bez výjimky, navzdory slibům od těch, kdo nic než slibovat neumí.
Ať už se to někomu líbí nebo ne.